viz ekologický přístup

viz kognitivně-procesní přístup

viz kognitivní přístup v psychologii

viz subsymbolický přístup

viz symbolický přístup

viz socio-kognitivní přístupy

původně (G. W. Leibniz) související následnost jednotlivých psychických jevů, nyní vnímána spíše jako související následnost jednotlivých psychických jevů a jevů fyziologických. Viz též determinismus, dualismus, kauzalita, mentalismus.

různě dlouhý, různě podmíněný a různě zaměřený děj, odehrávající se v lidské psychice (např. senzomotorická reakce na vnější podnět, vytvoření představy). Viz též myšlenková operace, neurobiologický proces.

jedinec dávající ve svém životě přednost známým, vyzkoušeným věcem, specificky návštěvník s malou potřebou nových zážitků, prožitků (klasifikace S. Ploga, PLOG 1977). Preferuje vlastní bezpečí, ověřené a populární destinace, neexperimentuje s ubytováním, stravou a zábavou. Relativně velká míra věrnosti obchodní značce, typům zájezdů a druhu služby, poskytovateli služby. Srovnej alocentrik, midcentrik (PÁSKOVÁ – ZELENKA 2002).

psychotropní látka, která příznivě ovlivňuje psychické procesy člověka. Mezi psychofarmaka patří psychostimulancia, antidepresiva, anxiolytika, antipsychotika. Jejich využitím se zabývá farmakopsychologie. Viz též euforika, extancia, fantastika, hypnotikum, halucinogen, neurofarmakologie, změněný stav vědomí.

základní otázka filosofie i psychologie o vztahu a prioritách mezi psychickými a fyziologickými procesy. Odpověď se nalézá někde na kontinuu dominantní jsou fyziologické procesy – dominantní jsou psychické procesy. Srovnej obdobnou formulaci problém myšlení - tělo. Viz též dualismus, fyzikalismus, mentalismus.

1. výzkum vztahu mezi intenzitou podnětu a intenzitou smyslového vjemu. Viz též prahové vnímání, podprahové vnímání, percepce, smysl; 2. aplikace fyziky na zkoumání psychických procesů. Viz též fyzikalismus, mentalismus.

obor zabývající se fyziologickými základy psychických jevů. Viz též neurofyziologie.

viz vývojová psychologie

interdisciplinární obor zabývající se vztahy psychiky a prostoru. Na druhé osoby, prostor a objekty mohou být přenesené, zviditelněné předvědomé i nevědomé obsahy naší psychiky – naše zkušenosti a zvyky ve vnímání, to, jaký máme obraz o sobě a o ostatních lidech, pudová hnutí a afekty, konflikty tzv. sebe-reprezentace a objektové reprezentace, pudové deriváty, afekty atp. (PÁSKOVÁ – ZELENKA 2002). Možné metodologické nástroje: mentální mapa, kognitivní mapa. Viz též ekologický přístup, geopsychika, genius loci, topografická paměť.

studium řeči ve vztahu k procesům, které ji podmiňují (pozornost, paměť aj.; DUNLOP 1993)

třída psychologických procesů a jejich obsahů, kterými se projevuje psychická činnost člověka (obecněji živočichů). Patří sem chování – prožívání, vědomí – nevědomí, kompetence, inteligence, rysy osobnosti atd. (volně podle HARTL – HARTLOVÁ 2000). Viz též psychologický profil, psychometrie.

jedno z kritérií, které bývá posuzováno ve vztahu k dané metodě mentální reprezentace lidského myšlení - mentální reprezentace musí umožnit takový způsob zvládání úkolů, problémů, situací, jaký je blízký lidskému myšlení. Viz též CRUM, CRUMBS, neurologická přijatelnost, praktická použitelnost, reprezentační mohutnost, výpočetní mohutnost..

viz vědomí

relativní (subjektivní) smysl pro čas, jehož rytmus je odvozován z kognitivních procesů (mimo jiné množství a kvalita vnějších podnětů) a z procesů biologických. V různých situacích může být výrazně odlišný od chronologického času, ať již je pociťován jako kratší nebo delší. Viz též biologický čas, reakční čas, senzorická deprivace.