dynamicky se měnící souhrn přírodních a antropogenních, živých i neživých, materiálních i imateriálních, makroskopických i mikroskopických entit v té části Země a do ní prostupujícího vesmíru, která je ohraničená existencí pozemského života, a které jsou nebo mohou být ve vzájemné materiální i imateriální interakci s člověkem, flórou a faunou i se sebou navzájem. Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Základním dělením (bez pevných hranic – jejich určení je spíše filosofickou otázkou) je přírodou (fýsis) vytvořené prostředí (primární) a člověkem vytvořené prostředí (antropogenní, sekundární). Podle JOHNSTONA (1981) je účelné životní prostředí dělit na percepční prostředí (vnímané prostředí) a fenomenální prostředí (jevové prostředí; podle PÁSKOVÁ – ZELENKA 2002).

způsob života jednotlivce nebo sociální skupiny, charakteristický hmotnými podmínkami existence, metodami a podmínkami práce, povahou zdrojů, formami bydlení, chováním v určitých situacích a rolích, sociálními vztahy, preferencemi, rituály, žebříčkem hodnot, formou spotřeby, způsobem trávení volného času, vztahem k životnímu prostředí. Životní styl souvisí s místní kulturou, životní zkušeností, referenční skupinou a sociálním postavením individua. Výzkum životního stylu je důležitým podkladem pro studium způsobu vnímání a kognicí osob či skupin. Dvěma extrémními protipóly životního stylu jsou konzumní životní styl a návrat k životu v souladu s přírodou (návrat „ke kořenům“ – potlačení civilizačních prvků). V literatuře se používá pro životní styl termín „genre de vie“, převzatý z francouzštiny. Osobitý, „exotický“ životní styl se v narůstající míře stává jistou formou atraktivity cestovního ruchu a může jím být významně ovlivněn, takže ztrácí svou přirozenost a vnitřní náplň (podle PÁSKOVÁ – ZELENKA 2002). Viz též hierarchie potřeb.